Zrcadlo do minulosti: iluze vlastní dětské tváře otevírá vzpomínky

Tento text vyšel původně v newsletteru Dr. Lasso, který každý týden přináší novinky ze světa medicíny, inspirativní rozhovory a přehled nejzajímavějších výzkumů. Přihlásit se můžete na www.drlasso.com.

Co kdybyste si mohli vzpomenout na události z dětství, které jste považovali za navždy ztracené? A co kdyby klíčem nebyla dlouhá terapie, ale jednoduchá vizuální iluze? Nový výzkum ukazuje, že vnímání vlastního těla a obličeje hraje zásadní roli v tom, jak mozek pracuje s autobiografickými vzpomínkami.

Ve studii využívající techniku známou jako „enfacement“ si účastníci prohlíželi digitálně upravenou verzi své tváře, přesněji řečeno takovou, jak by mohla vypadat v dětství. Iluze byla posílena synchronizovanými doteky na jejich skutečné kůži, které byly sladěny s vizuálním podnětem na obrazovce. Výsledek? Výrazné zlepšení schopnosti vybavit si detailní osobní vzpomínky, které byly do té doby nedostupné. Kontrolní skupina, která sledovala pouze svou aktuální tvář, podobné výsledky neprokázala.

Co je na tom nejzajímavější: výzkum naznačuje, že naše paměťové stopy nejsou jen „uložené“ někde hluboko v mozku, ale že přístup k nim je podmíněn celkovým tělesným prožitkem. Jinými slovy, mozek k nim potřebuje „správný kontext“, a ten může být navázán na to, jak se právě vidíme nebo cítíme. Iluze vlastní dětské tváře tedy může aktivovat paměťové systémy, které byly dříve odpojené nebo nepřístupné.

Z hlediska klinického využití se otvírají velmi zajímavé možnosti. U pacientů s neurodegenerativními onemocněními, jako je Alzheimerova choroba, by mohla podobná technika pomoci obnovit vzpomínky, nebo alespoň zlepšit orientaci v autobiografickém čase. Místo klasického přístupu, paměťových cvičení, farmakoterapie nebo reminiscenčních terapií s fotografiemi, by mohl přijít čas na personalizované vizuální intervence využívající moderní technologie, jako je rozšířená realita (AR) nebo virtuální realita (VR).

Tato zjištění tak opět potvrzují to, co neurověda naznačuje už delší dobu. Paměť není oddělená funkce mozku, ale komplexní proces, který úzce souvisí s tím, jak vnímáme sebe sama v prostoru a čase. A jestli se vám to zdá jako scéna z nějakého dílu Black Mirror, nejste daleko od pravdy. Jenže tentokrát v hlavní roli není dystopie, ale naděje na lepší práci s lidskou myslí.