Dr. Lasso: Chemoterapie u dětí akceleruje biologické stárnutí hematopoetických buněk
Tento text vyšel původně v newsletteru Dr. Lasso, který každý týden přináší novinky ze světa medicíny, inspirativní rozhovory a přehled nejzajímavějších výzkumů. Přihlásit se můžete na www.drlasso.com.
Chemoterapie u dětských pacientů je bezpochyby jedním z největších úspěchů moderní medicíny. Léčebné protokoly, které ještě před pár desetiletími nabízely spíše naději než jistotu, dnes dosahují vysoké míry přežití u dětských leukémií a solidních nádorů. Jenže otázka zní: za jakou cenu?
Studie publikovaná v Cell Stem Cell (PMC7613255) přináší poněkud střízlivý pohled na dlouhodobé následky cytotoxické léčby v raném věku. Výzkumný tým vedený Sally Temple a Stefanem M. Bertragem se zaměřil na hematopoetické kmenové a progenitorové buňky (HSPCs) u dětí, které prošly chemoterapií. A výsledky rozhodně nejsou povzbuzující.
Z kostní dřeně dětských pacientů, kteří ukončili léčbu alespoň před šesti měsíci, výzkumníci izolovali hematopoetické buňky a porovnali je se vzorky od věkově odpovídajících zdravých dárců. U pacientů, kteří byli dříve léčeni cytotoxickou terapií, byla zjištěna významně snížená klonogenní kapacita, snížená proliferace a aktivace signálních drah spojených se stresovou hematopoézou – tedy mechanismem, kterým se tělo snaží kompenzovat ztrátu krvinek rychlou produkcí, často na úkor kvality a dlouhodobé rezervy.
Nejzávažnější zjištění studie se však týká epigenetických změn. Transkriptomická analýza ukázala, že chemoterapie vyvolává profil genové exprese podobný tomu, který je běžně spojován s přirozeným stárnutím kmenových buněk. Tento „předčasně zestárlý“ fenotyp byl potvrzen i na myším modelu, kde transplantace postižených HSPCs vedla k dysfunkční hematopoéze a zhoršené reaktivaci po zátěži.
Ztráta proliferativní kapacity a změna v diferenciaci progenitorových populací poukazují na trvalé poškození hematopoetického systému. Z klinického pohledu to znamená, že přeživší dětského nádoru mohou být dlouhodobě ohroženi například poruchami imunity, únavovým syndromem nebo zvýšeným rizikem sekundárních malignit.
Ačkoli se běžně pracuje s představou, že dětský organismus je plastický a schopný zotavení, tato studie jednoznačně ukazuje, že některá poškození mohou být nevratná. Hematopoetická tkáň není výjimkou – a paradoxně právě děti, jejichž léčba bývá úspěšnější než u dospělých, si mohou odnášet ty nejhlubší a nejdéle přetrvávající následky.
Zásadní otázkou tak zůstává: jak chránit krvetvornou rezervu během léčby? V současnosti se testují podpůrné strategie, jako jsou hematopoetické růstové faktory či nové formy cílené léčby. Avšak skutečnou změnu by mohlo přinést až zavedení protektivních přístupů již během terapie – například pomocí farmakologické ochrany HSPCs nebo jejich ex vivo uchování a následná reinfuze.
Tato studie není výzvou ke změně indikací chemoterapie – ale měla by být budíčkem pro vývoj šetrnějších protokolů a podpůrných strategií. Pokud totiž skutečně chceme léčit děti, nesmíme se spokojit jen s jejich přežitím.
