Sestra z neurologické JIP Chomutov "Každý impulz mozku je příběh"

Ticho přerušované pípáním monitorů, soustředěné pohledy na hodnoty vitálních funkcí, rychlá rozhodnutí a zároveň něžné pohlazení po ruce pacienta, který bojuje o vědomí. Tak vypadá každodenní realita na neurologické jednotce intenzivní péče. Právě tady pracuje Petra –  všeobecná sestra, jejíž práce stojí na jistých rukou, klidné hlavě a otevřeném srdci..

Petro, co vás přivedlo ke zdravotnictví – a konkrétně k intenzivní péči?

Upřímně? Nikdy jsem nechtěla být nic jiného než zdravotní sestra. Už na škole mě to táhlo k těžším případům, chtěla jsem být tam, kde jde o hodně. Když jsem pak měla možnost nastoupit na JIP, byla to výzva – a přesně to, co jsem hledala. Dnes už si neumím představit, že bych pracovala jinde.

 JIP je náročné prostředí. Co všechno obnáší práce na neurologické intenzivní péči?

Je to kombinace špičkové techniky, rychlých reakcí a hluboké empatie. Pacienti jsou často v bezvědomí, po cévních mozkových příhodách, úrazech nebo závažných neurologických stavech. Každá hodina rozhoduje. Sledujeme vitální funkce, reagujeme na změny stavu, podáváme léky, komunikujeme s lékaři. Ale zároveň jsme ti, kdo drží pacienta za ruku, mluví na něj, i když neodpovídá. Ta lidskost je tu stejně důležitá jako technika.

 Jak vypadá váš běžný den?

Směna začíná předáním služeb – musíme přesně vědět, co se u každého pacienta dělo. Potom následuje kontrola přístrojů, léků, vybavení. A pak už je to dynamika dne: ošetřování, hygienická péče, aplikace léčby, monitoring, záznamy... Ale nejde jen o rutinu. Každý pacient je jiný a stav se může změnit během pár minut. Musíte být ve střehu celý den.

 Co by podle vás lidé nevěděli o práci na JIP?

Možná si představují jen pípající monitory a vážné obličeje. Ale je za tím obrovské množství rozhodování, komunikace, ale taky emocí. Někdy jsme svědky zázraků – člověk, který byl několik dní v bezvědomí, najednou otevře oči. A jindy jsme u těžkých konců. Ale i tam je naší rolí být oporou – pacientovi i jeho rodině.

 Máte nějaký moment, který vám utkvěl v paměti?

Jednou jsme měli paní po těžké mozkové příhodě, bez kontaktu, prognóza nejistá. Ale každý den jsme na ni mluvili, stimulovali, drželi ji za ruku a připomínali návštěvu jejích blízkých. Po čase se začala pomalu probírat – a první slovo, které řekla, bylo jméno své dcery. V tu chvíli jsem věděla, že to všechno má smysl.

 Jaký je kolektiv na neurologické JIP?

Silný, pevný, profesionální. Tady si musíte navzájem věřit. Nemáte čas na pochyby – když se něco děje, víte, že kolega vedle vás udělá přesně to, co má. Zároveň jsme tu pro sebe i lidsky – máme mezi sebou respekt a podporu. Myslím, že by se dalo hovořit o tom, že jsme sehraná parta, co se společně dokáže bavit i mimo areál nemocnice. Bez toho by se tahle práce nedala dlouhodobě dělat.

 Co byste vzkázala mladým sestrám, které uvažují o intenzivní péči?

Nebojte se. Je to obor, který vás posune. Naučíte se pracovat s moderní technikou, ale hlavně se naučíte skutečně vidět člověka, i když na vás nereaguje. Není to snadné, ale je to nesmírně smysluplné.

 Máte nějaké motto, které vás provází?

„I ticho může léčit.“ Na JIP někdy nejsou slova – jen přítomnost, dotek, péče. A i to má obrovskou sílu.

 Bc. Petra Krištofová, sestra z Neurologické JIP Nemocnice Chomutov.