Tým, který drží při sobě: pohled vedoucí fyzioterapie Mgr. Kateřiny Sýkorové

Vzpomínáte si na svůj úplně první den u nás? Jaký byl a co vás tehdy přivedlo právě sem?

Můj úplně první den vlastně ještě nebyl pracovní, ale patřil k letní praxi po prvním ročníku studia fyzioterapie. Je to už pár let zpátky. Do Lázní Bělohrad mě přivedla především blízkost Jičína, kde dnes žiji s manželem. Už tehdy jsem do tohoto krásného kraje pravidelně jezdila a jsem ráda, že se nakonec stal i místem mé profesní cesty.

Vaše cesta vedla až na pozici vedoucí. Kdy jste si uvědomila, že chcete převzít právě tuhle roli?

Příležitost stát se vedoucí přišla v návaznosti na to, že moje kolegyně odcházela na mateřskou dovolenou. Myslím, že mi byla nabídnuta i proto, že jsem se od začátku snažila být otevřená novým výzvám. Vedle práce s pacienty mě vždy lákala pestrost práce - zapojovat se i do dalších aktivit a učit se nové věci.

Ve chvíli, kdy jsem nabídku dostala, jsem si uvědomila, že mě opravdu láká. Byl to takový vnitřní pocit, že právě tahle příležitost mi dává velký smysl.

Co pro vás osobně znamenalo stát se vedoucí týmu? A co pro vás bylo na té změně nejtěžší?

Vést tým je pro mě především velká zodpovědnost, ale zároveň i motivace. Když cítím podporu vedení i kolegů a vidím, že společně vytváříme prostředí, kde se dobře pracuje, je to obrovský hnací motor. Chci, aby se u nás dobře cítili jak zaměstnanci, tak pacienti.

Nejtěžší pro mě bylo přijmout, že vedoucí role přináší každý den nové a často nepředvídatelné situace, které musíte vyřešit, protože to za vás zkrátka nikdo neudělá. Byla to moje první zkušenost s vedením týmu, takže se stále učím reagovat na věci, které člověk dopředu neovlivní. A nelámat si s tím třeba zbytek dne hlavu.

Jaký je „váš“ tým fyzioterapeutů – kdybyste ho měla popsat někomu, kdo ho vůbec nezná?

Jsme poměrně velký tým působící na více pracovištích, takže každý z nás je trochu jiný. Pokud bych ale měla vybrat jednu vlastnost, která nás všechny spojuje, byla by to ochota. Ochota pomoci kolegům, spolupracovat napříč profesemi a každý den věnovat pacientům péči s maximálním nasazením.

Právě lidský přístup je podle mě tím, co náš tým vystihuje nejlépe.

Jak se cítíte v našem pracovním prostředí – co vám tu dělá radost a proč se sem ráda vracíte?

Pracovní prostředí pro mě znamená mnohem víc než jen budovu, ve které pracuji. Po mnoha letech strávených ve velké fakultní nemocnici je pro mě zdejší prostředí příjemnou změnou. Krásný lázeňský areál, moderní zázemí i okolní příroda vytvářejí místo, kam se člověk opravdu rád vrací. Stejně důležití jsou ale lidé. Když pracujete s kolegy, kteří si vzájemně důvěřují a rádi táhnou za jeden provaz, je to znát nejen na atmosféře, ale i na péči, kterou společně poskytujeme pacientům.

Máte nějaký moment s pacientem, který vám utkvěl v paměti a připomíná vám, proč tuto práci děláte?

Takových momentů je více a je těžké vybrat jen jeden. Vzpomínám si například na pacienta s Parkinsonovým syndromem, se kterým jsme při nácviku koordinace a přesunů společně „řídili“ imaginární autobus. Bylo krásné vidět, že nás oba terapie baví a že úsměv může být někdy stejně důležitou součástí léčby jako samotné cvičení.

Silné jsou ale i okamžiky na konci pobytu. Když se pacient loučí, poděkuje a v očích má slzu, často to dojme i mě. Právě tehdy si znovu uvědomím, jak velký smysl naše práce má a že mě to tolik naplňuje.

Jak vypadá váš ideální den, když si můžete úplně vypnout od práce?

Nejraději trávím čas aktivně. Ideální den pro mě znamená vyrazit do skal, vylézt na pár pískovcových věží nebo si zahrát beach volejbal a potom skočit do vody, zaplavat si. Nejlépe někde, kde je klid a člověk si může opravdu odpočinout.

Kdybyste si měla vyzkoušet úplně jinou profesi – jen tak pro radost – co by to bylo a proč?

Určitě instruktorku kitesurfingu někde u moře/oceánu. Pohyb, voda a adrenalin mě provázejí celý život a vždy mě lákalo zjistit, jaké by bylo dělat to každý den. Myslím si ale, že bych si zároveň potvrdila, že takový životní styl je přece jen příliš hektický – a že jsem vlastně na správném místě právě tady.

Co vám spolehlivě zvedne náladu v náročném dni v práci?

Nejvíc mě potěší, když mi pacient po terapii stiskne ruku, usměje se a řekne, že se cítí lépe. (Trochu se tím opakuji s jednou předchozí otázkou, ale).. takové poděkování má obrovskou hodnotu.

A pak úplně obyčejné věci – třeba když na mě v poledne zaklepe kolegyně Květuška s úsměvem a zeptá se, jestli nejdeme na oběd

Jaké sny, plány nebo vize máte pro svůj tým do budoucna?

Možná to bude znít obecně, ale moc bych si přála vytvářet svému týmu prostředí, ve kterém bude každý cítit, že práce, čas i energie, které každý den věnují pacientům, mají skutečný smysl. Zkrátka tu držet dobré podmínky pro svou práci, mohli se profesně rozvíjet a chodili do zaměstnání rádi.

Ráda bych také podporovala další odborný rozvoj našeho týmu a podílela se více na rozvoji ambulantního fyzioterapeutického provozu. Věřím, že právě kombinace kvalitního zázemí, vzdělávání a dobrých pracovních podmínek je cestou k tomu, aby naši pacienti dostávali tu nejlepší možnou péči.