Zdravotní laborant: profese, která stojí za většinou diagnóz

Když pacient čeká na výsledky krve nebo jiného vyšetření, většinou přemýšlí hlavně o tom, co ukážou. Málokdo si ale uvědomí, kolik práce a odbornosti stojí za tím, než se čísla objeví ve výsledkové zprávě.

Zdravotní laboranti jsou přitom jednou z klíčových součástí moderní medicíny. Jak vypadá jejich práce, jak náročná je cesta k této profesi a s jakými výzvami se dnes laboratoře potýkají? O tom jsme mluvili se zdravotní laborantkou bc. Michaelou Šancovou, která popsala svou zkušenost z praxe.

Pocházím z menšího města, kde byla omezená nabídka středních škol. Bylo tam gymnázium, obchodní akademie, průmyslovka a učiliště. Věděla jsem, že obchodní akademie by pro mě byla kvůli matematice problém a na gymnázium jsem nechtěla.Chtěla jsem studovat něco, co budu moci dělat i v případě, že se po maturitě rozhodnu dál nestudovat. Nakonec jsem si podala přihlášku na zdravotnickou školu a na dopravní průmyslovku v Praze. Vyhrála to zdravotnická škola – a biologie a chemie mě navíc bavily, takže to byla přirozená volba.

Pokud člověk vystuduje na střední zdravotnické škole obor laboratorní asistent, může nastoupit do práce, ale pouze pod odborným dohledem.
Pro samostatnou práci je potřeba pokračovat ve studiu. Buď na vyšší odborné škole v oboru diplomovaný zdravotní laborant (titul DiS.), nebo na vysoké škole v bakalářském programu laboratorní diagnostika ve zdravotnictví (titul Bc.).
Dalším krokem je specializační vzdělávání. Probíhá například na NCO NZO v Brně a zahrnuje přednášky, praxi, závěrečnou práci a zkoušku. Ke zkoušce je potřeba mít alespoň dva roky praxe v daném oboru. Teprve potom se laborant stává plně samostatným odborníkem.

Podle mě je poměrně zmatečný. Laborantů je málo a laboratoře často rády zaměstnají i laboratorní asistenty ze střední školy.
Dříve byli plnohodnotní laboranti hned po střední škole a po dvou letech praxe si mohli udělat atestaci. Dnes je mezi tím ještě krok v podobě vyšší odborné nebo vysoké školy. To může některé lidi odradit.

Zároveň mám pocit, že střední škola nás připravila velmi dobře po praktické stránce. Například práci s mikrobiologickými nástroji jsme se naučili právě tam. Na vysoké škole bylo naopak více teorie a méně praxe.

Hodně záleží na konkrétním oddělení. Během praxí jsem prošla například klinickou biochemií, hematologií, transfuzním oddělením, mikrobiologií i patologií.
Biochemie nebo hematologie jsou dnes hodně automatizované, ale přesto je potřeba, aby přístroje kontroloval člověk. Ráno se například kontrolují a kalibrují přístroje, vyhodnocují se výsledky a zpracovávají nové vzorky.Na některých odděleních je nepřetržitý provoz, takže laboratoř funguje 24 hodin denně.
Mikrobiologie je zase jiná. Vzorky se tam často kultivují při 37 °C a jejich vyhodnocení trvá 18 až 24 hodin. Výsledky tedy někdy přicházejí až následující den.

Poměrně velká. Na některých službách je člověk v laboratoři sám, takže se musí spolehnout na vlastní zkušenosti.
Například musíte posoudit, zda je vzorek odebraný správně. Pokud není, může to ovlivnit výsledky a je potřeba ho odmítnout – i když se někdy oddělení snaží přesvědčit vás, abyste ho přesto zpracovali.
Samozřejmě je vždy k dispozici odborný dohled, například lékař na telefonu.

Ano, poměrně často. Když někomu řeknu, že pracuji jako laborantka, někdy si myslí, že pracuji v lékárně nebo třeba u zubaře.
Teprve když vysvětlím, že do laboratoře přicházejí jejich krevní odběry nebo výtěry z krku, začnou si uvědomovat, co tato práce obnáší.

Ve skutečnosti je za laboratorními výsledky spousta odborného rozhodování a zkušeností.

Velmi zásadní. Laboratorní vyšetření pomáhají odhalit onemocnění, sledovat průběh léčby nebo určit správnou antibiotickou terapii.
Například v mikrobiologii se testuje citlivost bakterií na antibiotika, aby byla léčba co nejúčinnější. V hematologii může krevní obraz upozornit na vážná onemocnění. V biochemii se sledují například enzymy nebo hladiny cholesterolu.
Laboratoře provádějí obrovské množství vyšetření, která lékařům pomáhají rozhodovat o další léčbě pacienta.

Určitě nedostatek personálu a financování. Některé laboratoře fungují pouze ve všední dny, jiné mají nepřetržitý provoz. To znamená noční směny, víkendy a svátky.

Příplatky za směny sice výplatu zvyšují, ale základní plat často neodpovídá náročnosti práce.

Na středních zdravotnických školách ještě ano. Problém často nastává při přechodu na vysokou školu nebo při nástupu do praxe.Některé absolventy odradí například směnný provoz nebo pracovní podmínky.

Určitě bych jim řekla, aby se toho nebáli a šli do toho. Je to zajímavá práce, ve které se člověk naučí spoustu věcí napříč různými obory medicíny.
Je ale dobré vědět, že práce v laboratoři není vždy úplně „čistá“ a někdy může být i psychicky náročná. A pokud někdo opravdu nesnáší pohled na krev, možná by měl zvážit jiný obor.

Na druhou stranu je to práce, která má velký smysl. I když nás pacienti většinou nevidí, naše výsledky pomáhají lékařům rozhodovat o jejich léčbě.

Protože jsme součástí téměř každého pacienta, který přijde k lékaři. Pacienti nás sice většinou nikdy nevidí, ale výsledky z laboratoře jsou pro lékaře jedním z nejdůležitějších podkladů při rozhodování o léčbě.

Když pacient čeká na výsledky se strachem nebo nadějí, vždy za tím stojí práce lidí v laboratoři.

Práce ve zdravotnictví má mnoho podob. Děkujeme za sdílení zkušeností z laboratorní praxe.
Na platformě Pracuj ve zdravotnictví najdete nejen nabídky práce, ale také hodnocení zdravotnických zařízení.